17.2.2026
Druhá epocha českého jazyka v první třídě je věnována pouze samohláskám. Jsou to jedinečná písmena v abecedě, díky kterým jsme schopni tvořit smysluplná slova. Ano, samohlásky jsou výjimečné právě kvůli této schopnosti, a proto jim věnujeme takovou péči. (Např. v židovské tradici představují samohlásky dokonce „duši“ nebo taky „dech“ jazyka).
Znalost samohlásek jsme u nás předávali autorským příběhem:
Náš třídní Modrásek se ocitl u bran tajemného města, kde potkal chlapce, který jen koktal nesrozumitelná písmena – mklfmkr… vůbec mu nebylo rozumět. Přiletěl k nim motýl a ten Modráskovi ukázal zlatou bránu vedoucí do města, kde najde poklady, drahokamy abecedy, díky kterým naučí chlapce mluvit. A tak Modrásek prošel zlatou bránou písmene A. Ve městě bylo spoustu tajemných domů a oken a dveří. A byly tam jedny velmi pevné, dřevěné dveře, které skrývaly umění říci NE. Bylo to písmeno E, které tě ochrání ve tvém domě. Když se další dny procházel adventním městečkem, kde světla ubývalo, tu se mu z nebe dostalo svitu. Sluneční paprsek, co sílu ti dá, umět rovně stát a zářit do temnoty – skrývalo se v něm písmeno I.
Další den se Modrásek dostal k domu, postaveném z oblých valounků, který měl jen jedno veliké, ale zato úplně kulaté okno. Bydlel v něm obr Ota. Ten byl široko daleko znám, svou neutuchající radostí – všechny objímat. Ale jediné, co obr obejmout nemohl, byl oheň. Modrásek měl pocit, že už všechno ve městě zná, a bylo mu trošku úzko. Když v tom uviděl krásný sluneční úsvit, co mu ukazoval cestu úzkým údolím ven z města. A v něm se skrývala poslední samohláska U.
Celý příběh v sobě ukrýval tolik citu, kolik se jen vejde do samohlásek, a tak se se všemi těmito vzácnými hláskami děti dokázaly velmi intenzivně spojit a zavnímat jejich důležitost.
Klára Urbášková, učitelka 1. třídy
